Mým profesorem se stal Dušan Vukotič, který v roce 1962 dostal Oskara za kreslený film Surogat. Možná jsem měla výhodu v tom, že jsem neměla zkažený vkus a vůbec jsem netušila, že i fotografie může být výtvarným dílem. Prostě jsem nic neuměla, když jsem se ocitla v Černé Hoře, daleko od civilizace, kde exteriérem byly nádherné nedotknuté písečné pláže. Po celodenní práci mi Dušan po večerech vysvětloval principy umění.
„Když postavíš sklenici vedle lahve, nevznikne napětí. Ale když tutéž sklenici postavíš k sudu, vznikne důvod k přemýšlení,“ říkal mi a zároveň povýšil moje tehdejší starosti a životní nejistoty na výhodu. „Tím, že jsi už stihla toho hodně zažít, můžeš svoje pocity vkládat do svých snímků, a z těch pak nebudou jen pouhé fotografie. Krásné fotografie může udělat každý, ale vytvořit sdělení o životě, o čase, o svobodě a pomíjivosti může jen člověk, který něco prožil.“
Nadchl mě a já jsem každou volnou chvíli věnovala fotografování. Najednou jsem měla zvláštní pocit, připadala jsem si jako slepec, který náhle prozřel, a všechny ty hlubokomyslné řeči se proměňovaly v jednoduché skutky. Na tehdejší pocity svého soukromého vítězství nikdy nezapomenu.