Když zavřu oči, vidím se jako malé neposedné dítě, které brzy ráno vstává, aby nezmeškalo nic z toho zábavného dne, který má před sebou. Kromě rodičů a sestry mám ještě babičku a nespočet strýčků, tetiček, sestřenic a bratranců, protože moje maminka pochází z jedenácti dětí a tatínek ze čtyř. Bylo to vždycky ohromně vzrušující, když od starších sestřenic přišly koše plné oblečení, které jsem si celý den před zrcadlem zkoušela, a domácí švadlena pak na mně všechno špendlila, aby to mohla upravit přesně na moji postavu. Celé dny jsem si hrála s kamarády, s nimiž jsem se večer vůbec nemohla rozloučit. Prázdniny jsem trávila ve vesnici Betlanovce pod Tatrami se svými sestřenicemi a bratranci, kde jsem s nimi jezdila na koni a pak jsme všichni chodili k řece Hornád, aby se koně mohli napít. Ničeho jsem se nebála, ale nejradši jsem poslouchala příhody o hrdinských činech mých předků.
Tak například můj pra, pra, pra, pradědeček byl krásný a silný muž. Jednou si krátil cestu lesem a zastavili ho chlapci z Jánošíkovy zbojnické družiny. Chtěli mu sebrat sudy s pivem, které převážel na bryčce. On se bránil, a tak Jánošík rozhodl, že když zvedne sud nad hlavu, pivo mu zůstane. Tak se taky stalo. Jánošíkovi se však pradědeček natolik zalíbil, že za týden si pro něho přišel a stal se jedním z jedenácti „horních“ chlapců. Když Jánošíka popravili, chlapci z jeho družiny samozřejmě nedali peníze chudým, ale rozdělili si je mezi sebe. Když se můj pra, pra, pra, pradědeček vrátil domů, koupil celou vesnici Betlanovce, včetně katolického kostela a zámku Korunky. Jak to tak většinou bývá, tedy i bohatství naší rodiny vzniklo nekalým způsobem.
Nejvíc jsem milovala svého strýčka Maxi Báčiho, který si jako patnáctiletý vzal část svého podílu na rodinném majetku a odešel do Ameriky, kde si nekoupil nic menšího než cirkus Buffalo Bill. Po letech se vrátil do rodné vesnice, přivedl si s sebou americkou tetu Paulu, také laso, do kterého nás na dvoře chytal a bryčku s koněm. Často nám vyprávěl o cirkusu, který miloval, a pokaždé se přitom rozplakal. A právě bryčka a laso se mu staly osudnými. Do naší vesnice přišel řečnit Andrej Hlinka. Možná, že legendy říkají něco jiného, ale pravdou je, že právě v naší vesnici po něm sedláci házeli kamením a chtěli ho zbít. Strýčkovi ho bylo líto, a tak ho chytil do lasa, vtáhl do bryčky a odvezl do bezpečí.
Hlinka mu potom poslal děkovný dopis. Když na Slovensku nastaly pro Židy zlé časy, chtěla se teta Paula vrátit do Ameriky, ale strýček odmítl, věřil, že s dopisem od samotného Hlinky se jim nemůže nic stát. Jenomže právě oni byli mezi prvními, jež příslušníci Hlinkovy gardy odvlekli a už nikdy se nevrátili.
Moji další strýčkové – Joži Báči a Miška Báči – nerozluční bratři, byli sice jenom statkáři, ale žili jako grófové. Nevím, nakolik rozuměli zemědělství, protože donekonečna řešili nějaké problémy. Jednou se výborně dařilo tabáku, protože bylo sucho a horko, ale zato se vůbec nedařilo bramborám. Jindy zase zasadili příliš mnoho ovsa, jehož cena pak klesala ve prospěch pšenice. Ale takové problémy jim nebránily v tom, aby si vesnický život zpestřovali různými kratochvílemi, jako byly hony nebo velkolepé bridžové dýchánky, na kterých jim do rána vyhrávala cikánská kapela. Tehdy jsem poprvé slyšela Kálmánovu Čardášovou princeznu. I když jsem ji od té doby slyšela ještě mnohokrát ve špičkových interpretacích, tenhle dětský zážitek se nikdy nikomu nepodařilo překonat. Nezapomenu, jak mému třináctiletému kamarádovi půjčil strýček svoje auto a dovolil nám, abychom se v něm projížděli po statku. V zimě strýčkové vyměnili vesnický život za Monte Carlo, kam pravidelně rok co rok odjížděli. Nikdy jsme se nedozvěděli podrobnosti o jejich tamním působení, ale pokaždé to končilo stejně – udělali velké dluhy v hazardních hrách a bylo věcí cti je zaplatit. A tehdy začalo další pravidelně se opakující dějství, kdy strýčkové navštívili své sestry a švagry. Musím říct, že strýčkové měli velký šarm, byli vtipní, veselí, elegantní a jejich sestry je bezmezně obdivovaly právě pro jejich světáctví, které poněkud postrádaly po boku svých spořádaných manželů. Samozřejmě že se peníze na uhrazení dluhů vždycky našly, přece nebude hanba v rodině!
I k nám strýčkové zavítali. Pozvali nás pokaždé do nejluxusnější bratislavské cukrárny Mayer, kam jsme obvykle nechodili, protože nám musela stačit lacinější Guderna. U griliášových zákusků a horké čokolády nám vyprávěli o bájném Monte Carlu, otcovi vyčítali, že nás tam s maminkou ještě nikdy nevzal a nakonec požádali o půjčku. Díky maminčiným přímluvám a slibům, že bude šetřit a že strýčkové peníze určitě vrátí, jim otec nakonec dal všechny svoje úspory a jen povzdechl, kolik práce se za těmi penězi skrývá, kolik je to lékařských honorářů a to že ani nepočítá schody, které musel vyšlapat za svými pacienty.
Život ale strýčky rozdělil. Jóži Báči odvlekli do koncentračního tábora, odkud se nevrátil. Miška Báči spáchal sebevraždu v okamžiku, když si pro něho přišli gardisté. Nás jako děti nejvíc fascinoval strýček Sami, který byl slavným houslovým virtuózem. Hrál na světových pódiích a my jsme si vystřihovali všechny zmínky o něm, které v novinách vyšly. Na jeho koncertě jsem sice nikdy nebyla, ale někdy na naše naléhání zahrál nějaké krátké skladby. Když dohrál, vyndal z elegantní krabice doutník a naplnil místnost dýmem, ale především zvláštní atmosférou. Bylo nám divné, když bez rozloučení odcestoval na turné do Jižní Ameriky, ač vždycky tak dbal na styky s rodinou. Asi tu cestu plánoval jako emigraci, protože si krátce předtím dal ušít dva fraky, smoking, šest obleků a několik ručně šitých košil. To jsme se ale dozvěděli až z nezaplacených účtů, které opět naše rodina vyrovnala.
Snad nejméně zajímavý byl Armin Báči, který stále něco vynalézal, ale přitom byl chudý a nepraktický. Jeho posledním vynálezem byl celofán, všem nám ho ukazoval, dokonce si to na naléhání své ženy nechal v Americe patentovat, ale my to nedokázali ocenit a říkali jsme mu, že takový papír, skrz který je všechno vidět, je k ničemu. Považovali jsme to za jedno z jeho dalších bláznovství. Jenomže on se právě díky tomuto papíru vyhnul společně se svou ženou deportaci a na poslední chvíli zakotvil za mořem. Ještě nějaký čas jsme si psali, ale válka všechno ukončila.
Jelikož naší rodině peníze na luxusní dovolenou nezbývaly, odcestovali jsme stejně jako každý rok k babičce do Slovenského ráje, do Betlanovců. Tam jsme chodili na houby, koupali jsme se v mlýnském náhonu, hráli jsme si se sestřenicemi. V mlýně hospodařila naše krásná teta, která pocházela ze slavné budapešťské rodiny hoteliérů Gelertů. Nosila nádherné šaty, klobouky, střevíčky na vysokých podpatcích, všechno to bylo pro vesnický život zcela nevhodné, ale zato překrásné. My dvě se sestrou a sestřenicemi jsme se do té její nádhery oblékaly, ona nám k tomu hrála na klavír, my jsme zpívaly, hrály divadlo a bylo nám dobře. Už tenkrát jsem se divila, jak se mohl tak velký klavír dostat do úzké věže mlýna.
Nakonec všechno odnesl čas a nikdo z těch báječných lidí válku nepřežil, jen ten klavír v té úzké místnosti neobyvatelného mlýna stále přežívá.
Ovšem nejzábavnější příhody jsme zažívali přímo u nás doma, protože tatínek byl nejen výborný lékař, ale také kouzelník. Uměl triky s kartami, uměl protlačit mince skrz stůl, uhádl každé písmeno, na které jsme mysleli. Když to předváděl mým kamarádkám, byla jsem na něho pyšná a šťastná, že právě já mám tak zajímavého tatínka. Každý den před večeří jsme si se sestrou k němu lehly a on nám vyprávěl příhody o Jankovi, tlustém Míšovi, o Aničce a Zuzce. Jak jsme se sestrou rostly, tak dospívali i naši hrdinové. Byla jsem přesvědčená, že tatínek měl být spisovatelem, ale jen do chvíle, kdy jsem si přečetla knížku o Huckleberry Finnovi, Chlapci z Pavlovské ulice, a zjistila jsem, že si otec tyhle úchvatné příběhy vypůjčil z nejlepších dobrodružných románů.
Jednou nám oznámil, že k nám přijdou na návštěvu jeho dva hrozně tlustí přátelé, začal zkoumat, jestli projdou našimi dvoukřídlými dveřmi, ale nebyl si tím jistý. Pak nám řekl, že nebudou pít z obyčejných skleniček, ale z kýblů a vážným hlasem požádal maminku, aby koupila nové lavory, abychom jim měli do čeho dát jídlo. Když konečně přišli, byly jsme se sestrou hrozně zklamané. Sice byli tlustí, ale dveřmi prošli v pohodě, kromě toho pili ze skleniček stejně jako my a jídlo jim maminka naservírovala na talíře.
Velká nervozita u nás doma panovala, když jsme organizovali slavnostní oběd, na který otec pozval svého mladého lékařského kolegu Roberta a maminka zase pozvala svoji nejmladší sestru Hedvičku, která byla opravdu velmi hezká. Účelem oběda bylo jejich seznámení. Maminka sestru velmi chválila, prý že oběd vařila úplně sama, a od začátku bylo vidět, že se Robertovi velmi líbí. Když potom maminka odešla s Hedvikou do kuchyně pro další lahůdky, tak tatínek řekl:
„Víte, Hedvička je opravdu úžasně šikovná, ale má jen jednu malou vadu, je trochu nahluchlá, tak na ni mluvte hodně hlasitě a všechno bude v pořádku.“
Když se Hedvička s maminkou vrátily zpátky ke stolu, všichni na ni křičeli, až jí to bylo divné:
„Proboha, proč na mě všichni tak křičíte, copak jsem hluchá?“ chtěla vědět a rozplakala se.
Všechno se sice hned vysvětlilo, ale tatínkův hloupý vtip způsobil, že Robert o Hedviku úplně ztratil zájem. V noci jsem pak slyšela, jak maminka tatínkovi jeho chování vyčítá a on jí na to řekl: „Copak ryba může sdílet hnízdo s ptákem?“ Potom mamince vysvětlil, že Robert je sionista, chce odejít do Palestiny, kde hodlá bydlet ve stanu a žít v těžkých podmínkách, kdežto Hedvička je zhýčkaná krasavice, která by něco takového nevydržela. „Robert není partie, je to jenom partiové zboží!“ dodal tatínek a já jsem si jeho slova zapamatovala, vlastně ani nevím proč.
Jako děti jsme hrávaly spoustu her. Jenom jednou jsme za svoji hru byly potrestané, když nám zplesnivěla celá zásoba zavařenin, protože jsme jednou otvíraly jednu sklenici za druhou a se zavázanýma očima se snažily uhádnout, jestli jsou to meruňky nebo třešně.
Tatínek měl svoji lékařskou ordinaci s čekárnou hned vedle našeho bytu, oddělovala nás jenom chodba. Dokázal s lidmi neuvěřitelně mile jednat, pacientky ho přímo zbožňovaly a každý tvrdil, že je brilantní diagnostik, který odhalí každou chorobu. Já jsem mu podle abecedy rovnala jeho kartotéku, kde byli všichni jeho pacienti, a těch přišlo za tři měsíce kolem dvou tisíc. Jeho kolegové je počítali jen na stovky. Jednou ale nastalo peklo, kdy už od rána postávaly před tatínkovou ordinací hloučky sedláků z nedaleké vesnice, která se jmenovala Kuchyňa. Všechno to začalo návštěvou jednoho sedláka. Ten přišel společně se svou ženou, kterou poslali z nemocnice domů zemřít. Otec si přečetl chorobopis a věděl, že je opravdu zle. Sedlák celou dobu bědoval, že neví, co si bez Anči počne, že mají doma kravku, dvě prasata, slepice, husy a ještě k tomu tři děti. Otec vyndal fonendoskop, vyšetřil ji, změřil jí tlak, předepsal Hofmanské kapky a ještě stihl sedláka uklidnit s tím, aby se za týden znovu ukázali. Za týden přišel sedlák i s Ančou, která nesla na zádech nůši plnou drůbeže a dalších lahůdek:
„Pane doktore, udělal jste zázrak,“ křičel sedlák už zdálky. „Pan farář jí už dal poslední pomazání a teď se na ni podívejte – je červená jako růže! Napište nám další kapky a chystá se k vám od nás víc lidí.“ Tatínek nad tím jenom kroutil hlavou, pomyslel si: „Jací jsou v té nemocnici odborníci, když řeknou zdravému člověku smrtelnou diagnózu?“
Za chvíli k tatínkovi chodila celá Kuchyňa a přidávali se pacienti i ze sousedních vesnic. Pomalu to u nás doma připomínalo Lurdy. Ne nadarmo se ona vesnice jmenuje Kuchyňa, protože lidé odtud nosili tolik potravin, že my s maminkou jsme pak běhaly celé dny po známých a nakonec i po neznámých, abychom jim rozdávaly všechny ty husy, kachny, slepice, vejce a další proviant. Celému tomuto šílenství udělal konec zákon, který otci zakázal léčit árijské pacienty. Nikdy v životě nezapomenu na scény, které se u nás odehrávaly, když musel své pacienty posílat jinam.
