Jedinou útěchou je, že stáří přichází pozvolna, asi by bylo hrozné usnout jako dvacetiletý a probudit se jako šedesátiletý. Smiřujeme se postupně se všemi nejdřív malými nedostatky, máme radost z toho, když v životě uspějí naše děti a posléze vnoučata. Co vlastně můžeme proti rychle ubíhajícím rokům dělat? Hlavně si to přiznat a nesnažit se to tajit.

Když jsem byla mladá, radovala jsem se každý den ze života, který mi byl darovaný dvakrát. Vzpomínám si na své první vytoužené hodinky s červenými ručičkami, které jsem dostala ke svým dvanáctým narozeninám, jaký to byl zážitek zhlédnout operetu s Krištofem Veselým a Mimi Kišoňovou Pod cizí vlajkou, na kterou jsem šla v naprostém utajení s bušícím srdcem, protože jsem to měla zakázané. Viděla jsem ji z nejvyšší galerie. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela a dodnes je to můj největší divadelní zážitek. Mohu snad zapomenout na večery v koncentráku, kdy nám naše spoluvězenkyně vyprávěla na pokračování Šachovou novelu. Umění má v sobě moc dát zapomenout i na to, že nemáte co jíst a nemáte jistotu, že se dožijete zítřka.

Navzdory svému věku jsem ráda, že mohu ještě pracovat, a že mě mladí kolegové, fotografové, na festivalu v Karlových Varech berou jako jednu z nich. Měla jsem zajímavý život, prožila jsem vzestupy a pády, potkala jsem tolik vyjímečných lidí a sama jsem se přitom dobře bavila.

Nevím jestli mi osud plánuje ještě dva roky nebo deset let života, ale vím že dokud tady jsem nechci sedět s rukama v klíně.