Všechno začalo velmi, velmi dávno, když mě v roce 1944 jako třináctiletou deportovali na základě udání do koncentračního tábora Osvětim. Po příjezdu jsem se snažila zuby nehty, aby mě neoddělili od mé starší patnáctileté sestry Aničky. Německý důstojník se mě nezeptal na věk, ale poručil, abych vystoupila na pravou stranu do skupiny žen a malých dětí, která měla nemířeno do plynové komory. Má sestra se dostala na stranu, kde stáli zdatní dospělí vybraní na práci. Já jsem začala strašně brečet. V tom se zčistajasna objevila má sestřenice, vězenkyně, která tam pracovala na rampě. Ta mi vlepila takovou facku, že jsem viděla hvězdičky. Zůstala jsem zticha. A o to jí právě šlo, abych na sebe nepoutala pozornost. Když se skupiny vězňů pohnuly, šikovně mě odtáhla do skupiny, kde byla má sestra. Viděla jsem a zažila události, na které nerada vzpomínám a o nichž jsem nikdy nemluvila. Nikomu jsem nevyprávěla o strastiplné cestě ve vagónech, o kilometrových putováních pěšky, kdy Němci stříleli všechny, kteří jen o krok zaostali. Přese všechno mě potkalo to největší štěstí – přežila jsem.
Přišel květen 1945 – osvobození. S mým návratem domů zřejmě už nikdo nepočítal, protože řádové sestry Uršulínky, u nichž jsem měla uskladněné svoje věci, je rozdaly. Týden jsem strávila zabalená do prostěradla, než mi sehnaly oblečení a já konečně mohla jít zase do školy. Rozmýšlela jsem, co se mnou bude dál. Ze svých čtrnáctiletých spolužáků jsem měla divný pocit. Jejich zájmy a starosti mi připadaly natolik malicherné a nezajímavé, že jsem se rozhodla, že moje místo není ve škole, ale ve skutečném životě. Co ten skutečný život je, jsem sice netušila, ale chtěla jsem se to rychle dozvědět. Velmi romantická se mi zdála práce. Váhala jsem, jestli se mám stát zubní techničkou nebo fotografkou. Když jsem si prohlédla laboratoř zubní kliniky s protézami, nenašla jsem tam nic přitažlivého. Ale jelikož jsem vlastnila fotoaparát Kodak Box a mohla jsem své nové povolání vykonávat ihned, zvítězila druhá možnost. Právě tehdy se proti našemu bytu otevírala Střední škola uměleckého průmyslu, kde byla fotografie jedním z oborů. Zkoušky se tehdy nedělaly, protože vedení školy bylo rádo, že se tam v podstatě vůbec někdo přihlásil. Byla jsem okamžitě rozhodnutá, že tam budu studovat, protože výhodná poloha školy mi umožňovala pozdější vstávání.
Na mých prvních snímcích z té doby všem postavám scházely nohy, protože hledáček byl jenom přibližný, ale mě to příliš netrápilo. Říkala jsem si, že bez nohou je možné člověka poznat, důležité je, aby byl rozpoznatelný obličej. Ve škole mi však čas plynul neskutečně pomalu. Nevěděla jsem, jak ho urychlit. Řekla jsem si, že budu soustředěně poslouchat výklad a opravdu jsem se snažila pochopit všechno z deskriptivní geometrie, ale když jsem se po nekonečně dlouhé době podívala na hodinky, zjistila jsem, že uběhly pouhé dvě minuty. Jediné, co mě bavilo, byly fotografické předměty. Dozvěděla jsem se, jaké je složení chemikálií, naučila jsem se připravit vývojku, vyvolat film a zvětšit obraz. Prostě jsem už uměla všechno a připadala jsem si vyučená. Takže jsem na konci třetího školního roku oznámila panu řediteli, že příští rok už do školy nepřijdu. Prohlásila jsem, že už toho umím dost a že si chci hledat práci. Protože jsem byla na prázdninové praxi u filmu, moje první cesta do života vedla tudy. Pamatuju si, jak se pan ředitel Horňák zhrozil. Dobromyslně mě přemlouval, abych svoje rozhodnutí změnila, protože, jak tvrdil, studentská léta jsou v životě ta nejkrásnější. Po těchto jeho slovech jsem se ale skutečně vylekala. Tahle hrozná nuda, ve které o nic nejde, má být tím nejkrásnějším, co mě v životě čeká?
