Jaké vlastně bylo mé dětství? Zjistila jsem, že z dětství mi vlastně nezůstalo vůbec nic, protože i mé dětské album se mi ztratilo během války i s většinou příbuzných v něm. Zůstaly mi jenom vzpomínky. Řekla jsem si, že ta moje velká předválečná rodina byla skvělá. A protože jsem fotografka, tak proč bych jim nevzdala hold, všem těm báječným strýčkům, tetičkám, krásným sestřenicím, mým rodičům; jejich vitalitě i humoru? Připadalo mi nespravedlivé, že by po nich nezůstalo vůbec nic.
A tak jsem se rozhodla, když jsem fotografka, že si to své dětské ztracené album znova vytvořím. A protože mé vzpomínky nejsou černobílé, ale hýří barvami, zvolila jsem pro něj barevnou fotografii. Role jsem obsadila podle jednoduchého klíče. Lidé na fotografiích se měli co nejvíc podobat mým příbuzným a přitom podle možnosti mě neměli nic stát. Proto mého tatínka ztvárnil můj syn Maťo, který mi jinak s prací velmi pomáhal. Maminku představovala moje krásná snacha Karin, mého pradědečka zbojníka si zahrál Jiří Menzel, strýčka Maxi Báčího a Paulu Nény Juraj a Deana Jakubiskovi, slavného houslového virtuóza si zahrál Jiří Bartoška. Dítětem v rodině pak byl můj vnuk David. Práci na albu, ze kterého pak vznikla kniha a výstava s názvem Rekonstrukce rodinného alba, jsem začala v roce 1994.
Na projektu jsem pracovala dlouho, učila jsem se nové technologické postupy a vše jsem podřídila tomu, abych dokázala vyjádřit své složité pocity. Pátrala jsem také po tom, zda se nějaký jiný fotograf nezabýval podobným námětem. Ač je tento koncept na první pohled jednoduchý, ve skutečnosti je to velmi složité, což je zřejmě důvodem, proč jsem takovou fotografickou výpověď jinde nenašla. Výstava a kniha zaznamenaly obrovský úspěch, nejen v Čechách a na Slovensku, ale v mnoha dalších zemích.