Lépe je být s moudrým v pekle, než s hlupákem v ráji, byl název výstavy, kterou jsem v roce 1967 uspořádala na Malé scéně Národního divadla v Bratislavě. Zatímco do té doby každá fotografická výstava byla vlastně jakýmsi salónem, na kterém byly představeny ty nejkrásnější fotografie jednotlivých autorů bez jakýchkoliv souvislostí, tentokrát byly poprvé vystaveny cykly snímků, které fotografickou řečí promlouvaly o problémech našeho života. V cyklu Hra se jednotliví aktéři pohybovali na pomyslné šachovnici, z níž se nedalo uniknout. Seriál Čas zase ukazoval vajíčko, které bezstarostně skáče po břehu moře, aby v posledním záběru spadlo do připravené pasti. Diváci těmto symbolům velmi dobře rozuměli.
Zdálo se mi to naprosto neuvěřitelné, ale výstava se stala československým tématem. Nejlepší teoretici umění, kritici, spisovatelé, novináři, výtvarníci a filmaři cítili potřebu se s ní ztotožnit. Stala se příspěvkem do uvolňující se atmosféry kulturního života šedesátých let. Poté mě Jindřich Chalupecký přizval na svoji výstavu 13 ze Slovenska a moje fotografie se tak ocitly mezi avantgardou slovenského umění. Návštěvnost ve Špálově galerii v Praze doslova lámala rekordy. Jisté je, že touto výstavou zcela skončily fotografické salóny a až do současnosti jsou všechny výstavy složené z cyklů.
V tehdejší atmosféře bylo umění útěkem z šedé reality do světa fantazie a jinotajů. Navíc samotní tvůrci si vzájemně pomáhali a přátelili se spolu, protože nás ani ve snu nenapadlo, že by mohl mezi námi existovat nějaký konkurenční boj.
