V jedno dopoledne roku 1979 se rozšířilo, že určitě přicestuje Alain Delon a já jsem prostála před hotelem Rossija v dešti dobrou hodinu, než jsem zjistila, že to byla kachna. Jindy se naopak stalo, že festivalem proletěla hvězda, kterou nikdo nezaznamenal. Přes nekonečné příkazy a zákazy se vlastně nedalo pracovat. Byla to detektivka, u níž nikdo nevěděl, jak skončí.

Měla jsem vyhlédnuté tajné místo, jímž procházely filmové delegace na projekce. Tam jsem se k nim přidala a s nimi se dostala do salónku, ve kterém se připravovalo představování delegací před uvedením filmu v kině Rossija, kde už netrpělivě čekalo vyprodané kino pro šest tisíc diváků.
Často se mi podařilo do salónku proniknout, ale většina delegací byla úplně nezajímavá. Atmosféra však byla pokaždé stejná – plná nervozity, vodky a šampaňského.

V ten večer jsem však nevěřila vlastním očím. Z ničeho nic stál vedle mne muž, idol žen. Richard Burton právě rozvedený s Elisabeth Taylor. Tak tohle je hrdina filmu Kleopatra a Kdo se bojí Virginie Woolfové. Musela jsem se ho dotknout, abych tomu uvěřila. Měl na sobě velmi tenký černý oblek z čínského hedvábí a čínského střihu.

Byl velmi zajímavý a neuvěřitelně štíhlý. Abych překonala překvapení a rozpaky, vypila jsem jednu vodku a on se přidal. Hned jsme si byli sympatičtější. Sice moje angličtina byla velmi chabá, ale domluvili jsme se, že po oficialitách nepůjdeme do kina, ale utečeme na večeři. Richard ale vůbec netušil, jaký je to problém takové místo najít.

Začala jsem ho fotografovat. Při večerním světle na velmi dlouhé časy a bála jsem se, že záběry budou neostré. Richard jako profesionál pochopil moje obavy a nabídl mi, abychom pokračovali další den dopoledne při denním světle.

Dala jsem mu číslo telefonu do mého hotelového pokoje, ale abych byla upřímná, nevěřila jsem, že mi zavolá. Vtom se objevil ministr sovětské kinematografie a celou delegaci i s Richardem Burtonem unesl.

Druhý den jsem velmi brzy ráno odešla zařizovat něco do tiskového střediska. Když jsem se vrátila, moje spolubydlící, novinářka Emela Kincelová, mi otráve

ně oznámila, že se nemůže vyspat kvůli neustálým a naléhavým telefonátům Richarda Burtona, který mě čeká na terase. Když jsem tam doběhla, čekal tam už jenom jeho tlumočník s tím, že letadlo odlétá dřív, než se předpokládalo, a tak Richard musel už jet na letiště. A mně zůstalo v ruce jenom jeho poděkování, adresa a telefonní číslo k němu domů.

Až tehdy jsem pochopila, že byl v Moskvě jen na jeden večer. Měla jsem smíšené pocity. Bylo to štěstí, že jsem ho potkala, a neštěstí, že jsem svou vlastní vinou propásla možnost udělat lepší fotografie a blíž ho poznat.