Kalinovy postihla normalizace mezi prvními. Ztratili zaměstnání, vydavatele a jejich dceru Julku, navzdory jejím schopnostem a talentu, nepřijali na žádnou vysokou školu. Přesto u nich vládla vždy optimistická nálada, poslouchaly se Krylovy písničky, a když je vykradli, aniž by se cokoliv ztratilo, oni stále nevěřili, že by jim mohlo být namontováno odposlouchávací zařízení. Právě v jejich bytě jsem poprosila významnou rakouskou novinářku Gerdu Rothmayerovou, jestli by mi za valuty, které jsem vydělala v Jugoslávii na filmu Cross Country, koupila můj vytoužený Hasselblad. Za týden, když jsem držela v ruce svůj skutečně první profesionální fotoaparát, na chvíli jsem byla asi nejšťastnějším člověkem na světě.
S fotoaparátem jsem si hrála, pořád jsem ho zkoušela a říkala jsem si, už nikdy v životě se nebudu muset bát technických propadáků, že je konec s bezesnými nocemi kvůli strachu, že se mi něco nepovedlo. Na okamžik skutečně v mém životě vyšlo slunce. 

Ale za několik dní mě velmi ostrý hlas pozval do „Februárky“. To bylo sídlo policie a také StB. Namítala jsem, že mám moc práce, nakonec pro mě přišli do zaměstnání, a i když to zpočátku vypadalo spíš jako omyl, velmi rychle jsem zjistila, že ode mne chtějí spolupráci, abych fízlovala své přátele. Měli velmi přesné informace o mém novém fotoaparátu a sdělili mi, že jsem ho do republiky nechala přivézt vlastně nelegálně, a když nebudu vstřícná, přijdu o něj. Je to zvláštní, ale po těchto slovech se mi ulevilo a přesně si pamatuji, co jsem tehdy udělala. Byla jsem tam už asi deset hodin a po tomto sdělení jsem si vyzula boty, abych si udělala pohodlí, a uvolněně jsem jim sdělila, že když jsem do té doby dokázala fotografovat se starými přístroji, určitě to dokážu i nadále. Pak jsem se ještě zeptala, kdy a komu mám svůj nový Hasselblad odevzdat.