Arnold Fraňo
Nebylo mi ještě osmnáct, když jsem vešla do budovy Tatrabanky na Hlavním náměstí, kde se v jednom velkém bytě v druhém poschodí nacházel celý slovenský film. Ve své nádherné kanceláři mě přijal pan ředitel, inženýr Pavol Bauma, kterému jsem řekla, co umím a že bych chtěla pracovat u filmu jako fotografka. Přijal mě okamžitě a hned mě provedl celým pracovištěm, kde v jedné místnosti byla dramaturgie a v další sídlil krátký film. Poté mě přivedl do špajzu, v němž byly uložené kamery, lampy, stativy a filmový materiál, nakonec otevřel koupelnu a oznámil mi: „Tak tady je fotooddělení!“
Tam uprostřed neuvěřitelného nepořádku kraloval Leopold Bródy, který měl ambice stát se kameramanem, a velmi rád mi celý ten chaos přenechal. Našla jsem tam zvětšovák, lampy, zčernalé chemikálie, fotomateriál, ale hlavně ve spoustě krabic byly naházené stovky negativů z filmu Vlčie diery. A tak moje první hodiny v zaměstnání začaly něčím, co jsem do té doby nikdy nedělala. Uklízela jsem! Vzala jsem to od stropu až po podlahu, kde pomalu, jak jsem odstraňovala mnohaleté nánosy špíny, začaly vykukovat krásné kachlíčky.
Nakoupila jsem obálky, očíslovala negativy a při jejich třídění jsem si jednotlivé snímky s velkým obdivem prohlížela. Sama sobě jsem slíbila, že udělám všechno proto, abych se té vysoké kvalitě aspoň přiblížila. Foto: Arnold Fraňo
Přitáhla jsem si z chodby oprýskaný stolek, pár židlí, dokonce jakýsi starý fotel a vytvořila jsem místo, které se posléze stalo centrem společenského života. Nebylo novinky, která by se tady nepřetřásla, nebylo události, která by tu nebyla zaznamenána. Když do filmu nastoupil nový produkční Arnold Fraňo, bylo mu velmi divné, že byl po několika dnech požádán, aby odnesl do auta kameru, kabely lampy a odcestoval do exteriéru. Teprve tehdy zjistil, že si spletl poschodí a místo do Tatrabanky, která byla o poschodí výš, nastoupil do filmu. Ale už to tak nechal a u filmu vydržel celý život a byl nejlepším vedoucím produkce.