Osobní Vzpomínky ..

Nikdy jsem sama sebe nelitovala, brala jsem život takový, jaký je a vlastně jsem ani neměla čas o něm přemýšlet. Ale jednou jsem jela v autobuse, pozorovala krajinu za oknem a viděla zase spoustu plakátů a nápisů, které hlásaly jako vždy něco o našich světlých zítřcích, které přijdou, když zůstaneme se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Taková výzdoba nás provázela celý rok. Nejdřív jsme slavily výročí Vítězného února, pak přišly květnové oslavy, kdy po prvomájovém průvodu se organizovala vojenská přehlídka oslavující osvobození Rudou armádou. Poté Slovenské národní povstání, Velká říjnová socialistická revoluce, která ale proběhla v listopadu a krátce na to Mezinárodní den studentstva. Výročí za výročím, sláva za slávou, Lenin za Leninem a jeden den jako druhý. Právě tenkrát v tom autobusu mi to všechno došlo. Že bych ty všudypřítomné plakáty s chutí vyměnila za takové příjemné věci, jako jsou boty, které by mi nejen padly, ale také se mi líbily, za oblečení, které by mi slušelo. Že bych se taky ráda dívala na barevnou televizi, na kterou se dívali lidé v zemích na západ od nás, a také ti, kteří měli přístup k valutám a tím pádem do obchodů, kam jsme s našimi československými korunami ani nebyli vpuštěni.

A právě tehdy se stal ten zázrak. Přímo před mýma očima socialismus skončil, sny se staly skutečností, spadl ze mě strach, přestalo tajné udávání, zmizely ostnaté dráty z hranic…

Tehdy, stejně jako kdysi v roce 1968, jsem popadla fotoaparát a šla zvěčnit všechny ty plakáty, nápisy, výlohy s Leninem a hesly o slavných zítřcích. Byla jsem přesvědčená, že je musím zachovat, že přijde doba, kdy bude potřeba si je připomenout.

Taková doba už tady je. Proto jsem otevřela svůj archív a tyto snímky z něho vyndala. Pro ty, kteří tu dobu nezažili, ale také pro ty, a pro ně možná zejména, kteří už na ni zapomněli.